čtvrtek 16. února 2017

SOMNUS AETERNUS, HEIDEN, DYING PASSION



Svlékni tmu tour jako turné ve svých útrobách skýtající tajemství nejrůznější atmosférické hudby mělo dostaveníčko i na brněnské Melodce, a to v pátek 27. ledna. A podobný hudební koktejl přišel v chladných zimních chmurech opravdu vhod. Člověk se totiž na melancholickou hudbu, jejíž snové tóny unášené mrazivým vánkem proudícím mezi pouličními lampami ozařujícími poklidné ulice chladného města v noční prázdnotě, dokonale naladil.
Při příchodu do prostorů Melodky jsem pro mou nedochvilnost očekával, že vše už bude v plném proudu, ovšem nebylo tomu tak. Dying Passion, s novou deskou se o slovo znovu hlásící progresivní náladotvůrci, začínali svůj set s poměrně velkým zpožděním, totiž zhruba po osmé hodině, což mi tvořilo nemalé vrásky na tváři, protože jsem o půlnoci potřeboval stihnout noční odjezd. Ale k věci. Dying Passion mě při pokusu poslechnout si je doma odradili svým celkovým vyzněním, kdy jsem si až říkal, že je tu všechno špatně a že podobná muzika pro mě opravdu není. Naživo jsem však nepochopil, že jde o tutéž kapelu.
Dying Passion zahráli set, v němž kombinovali jakýsi doom/gothic rock s post/progressive rockovou hudbou, a tímto koncert posluchači nabízel škálu nálad a emocí, které byly základním stavebním kamenem. Bál jsem se, že se bude jednat o progresivní „onanistickou“ muziku bez duše, ale dostal jsem emotivní atmosférickou palbu pocitů kořeněnou o vyšperkovanou instrumentální stránku nezabíjející to, co jsem hledal a výše právě zmínil. Emotivnost. A místy Dying Passion nasadili i svou přímočařejší a chytlavější tvář, tou mezi progresí vždy vytvořili most. Překvapila mě ale i zpěvačka Zuzana Lípová mající živě mnohem barvitější a kvalitnější projev než studiově (alespoň z toho, co jsem slyšel). Dokonce tak, že jsem chvíli přemýšlel, zda je to jedna a ta samá vokalistka, ale ano, samozřejmě to byla ona. Instrumenty tedy doplňovala svým goticky hlubokým vokálem,
hrubším ukřičenějším zpěvem, nebo klasicky čistým zlatým středem. I zvuk by se dal nazvat čistým a čitelným - ani nevím, zda má smysl řešit na Melodce zvukaře a jeho práci, když je vždycky víceméně skvělá. (Tentokrát jsem koncert odsledoval ze zadu sálu, netuším, jaký byl zvuk v první řadě).

Každopádně abych jen nechválil: čím delší koncert byl, tím méně a méně mě bavil. Začátek setu mi přišel nejsilnější, poté začala moje pozornost kolísat. Nevím, zda to bylo zvolenými skladbami, ale vystoupení DP mi pak utíkalo opravdu pomaleji a pomaleji… občas něco zaujalo, pak zas nic. I když se ale nejedná o muziku, kterou bych doma poslouchal, celkem jsem byl ovšem překvapen.

Heiden byli hlavním důvodem mé návštěvy… no, spíše jejich předchozí deska A kdybys už nebyla, vymyslím si tě, kterou - od těchto dříve blackařů, nyní post-rockerů - poslouchám nejvíce. Moc jsem se těšil, že konečně zažiji nějaký ten „post-rock“ naživo, neboť jsem tímto žánrem, co se koncertů týče, nedotčen. Z vystoupení skupiny jsem však odcházel z různorodými pocity. Převážná část setu totiž patřila poslední fošně Na svůj příběh jsme sami, jež mi studiově nesedla, a v živém provedení mi písně rovněž nevoněly. Je mi líto, ale spíš než post mi nová tvorba přijde prostě písničková, až popová.

Naštěstí jsem se dočkal i skladeb pocházejících z labutího alba, tedy Setkání či Co času zbývá. Škoda že jich kapela nezahrála v onen večer více, například Labuť a lyra by bodla přímo do srdce. Každopádně těmito kousky mě skupina vedená frontmanem Kverdem okouzlila a ponořila do sebe samotného, ano, působilo to na mě tak, jak přesně mělo. Melancholický post-rock, naživo znějící tvrději než z desky, ale atmosféru snového zvuku Heiden to určitě nenarušilo. Kverd dokonce v určitých pasážích nasadil svůj skřek, čímž jsme si mohli zavzpomínat na začátky uskupení a musím uznat, že mu pořád velice jde; měl by jej zařadit do výraziva Heiden více, třeba se v budoucnu dočkáme.

Somnus Aeternus přišli, zahltili klub v tíživou temnotu, která rozdrtila celý prostor drásavou atmosférou a naprostým šílenstvím trhajícím duši každého, kdo byl v tento večer přítomen, a rozprášili předešlé hudební zážitky v mojí mysli v prach. Má duše se kroutila v nekonečné agónii, stejně jako frontman Insomnic prožíval tu svou na pódiu. Nechápal jsem. Ale netajím se, že jsem do posledního alba brněnských doomařů nepronikl. Exulansis je kvalitním dílem, sklízí velmi kladné ohlasy, uznávám jej, ale necítím v něm to, co cítit potřebuji. V živém provedení však vyniklo právě to, co jsem celou dobu hledal… a hodně intenzivně.
Už s první skladbou Zen and the Demise jsem kapele propadl a nevěřícně kroutil hlavou. V koncertním hávu totiž stonásobně vyniká jak doomová temnota, opravdu hutná prázdnota a zmar, tak zoufalá agrese trhající paprsky slunce na cáry, prohlubující zmučenost duše skladeb. To vše doplněné o bravurní technické pojetí činící z doom metalu Somnus Aeternus nadžánrový pohled na věc. Kompozice mi také přišly trošku svižnější a dravější než na desce, což věci také rozhodně prospívalo.


To, co však Somnus činí jedinečnými, je frontman Insomnic, který je podle mého tím nejlepším vokalistou, jakého undergroundově metalové Česko má, aniž by to vůbec vědělo. Přeháním? Ale vůbec ne. Insomnic strhl pozornost všech jak hlubokým growlem, jímž přítomné ukolébal a poté pohřbil do hlubin zapomnění, ale především agresivním blackovým skřekem, při němž běhal mráz po zádech tak, že mi byla zima snad více jak v zimních brněnských ulicích. Dočkali jsme se i čistého zpěvu v písni Insecure Pawn, v níž nás všechny obklopila jemná melancholie přinášející zklidnění. Tím skupina přítomné pohladila po tváři. Ale nebojte, následně nastala další erupce depresí a zloby, jen škoda, že jsem musel zdrhat na spoj a nemohl jsem prožít koncert v celé jeho kráse. Každopádně doporučuji všem, je to síla a Somnus Aeternus jsou naprostá TOPka české scény, co se koncertní formy týče.
Přes částečně rozporuplné pocity z vystoupení Dying Passion a Heiden jsem odcházel omráčen žalem Somnus Aeternus, jejich vylévání srdcí zapříčinilo kolena podlamující zážitek, díky němuž hodnotím večer jako fantastický. Trojice melancholických formací sklidila velmi početným davem zasloužené ovace a ten, kdo v útrobách Melodky hledal před zimou zahřátí, nalezl zde mrazivou atmosféru směle se rovnající počasí venku. Pražáci, Plzeňáci, Slováci, vyražte!

pondělí 13. února 2017

Sarkrista představuje skladbu z chystaného alba



Není tomu tak dávno, co německá Sarkrista zveřejnila první informace o chystaném albu Summooners of the Serpents Wrath, které by mělo být k mání někdy ke konci února. Teď je však na čase představit si, jak bude nová tvorba Sarkrista znít. Novou skladbu He, Who Liveth and Reigneth Forevermore si můžete vychutnat níže, krásný poslech! 






úterý 7. února 2017

Balfor – Black Serpent Rising

Myslím si, že každý, kdo sleduje dnešní black metalovou scénu také ví, že ta ukrajinská patří k tomu nejsilnějšímu, co dnešní trh nabízí fanouškům ke konzumaci, myslím tím především black metal nabízející formu vyjádření dovolující muzikantům i fanouškům aplikovat ve svých myslích i činech víru v bohy, ctění svých kořenů a předků či “básnění” o pradávné historii. Jmenovat jednotlivé úderné jednotky tamní scény je zbytečnost, kterou se nebudeme zbytečně brzdit, každý zasvěcený ví a zná, ale to důležitější je, kdo jsou vlastně Balfor? Je to od pohledu pěkně nedoceněná kapela začínající v roce 1991 pod názvem Altar Ego. Pod značkou Balfor uskupení provádí své barbarské nájezdy (kapela se škatulkuje jako barbarian black metal) od roku 2001, tedy myslím spíše jediného pozůstalého původního člena Thorgeira Berserka (live Stryvigor), který na to má pořád nervy, po poslechu recenzované fošny se hodí říci díky bohům..

 
Smečka zrodila ze svého lůna pouze tři dlouhohrající desky, bodejť by tedy byli Balfor docenění, už se ani nedivím, že jsem o jejich jméno nezavadil sluchem ani pohledem. V historii Balfor se totiž udály odmlky v aktivitě a ty podle mého brzdily vzestup toho, co přišlo nyní. První pauza se chopila svého slova v roce 2002 po debutovém albu Волки севера, kapela začala opět dýchat a pumpovat krev do žil až o tři roky později, aby nahrála jen a pouze EP Pure Barbaric, ale další fošna Barbaric Bloodvyšla až o další čtyři roky později a nepředstavila nijak výjimečný materiál, s nímž by Balfor mohli udělat nějakou větší díru do světa. Poté, aby toho nebylo málo, muzikanti postavení okolo frontmana odchází a přichází další beznadějné mlčení a utichání nadějí, že by se Balfor mohli postavit bok po boku vedle ukrajinské smetánky.


K věci: Balfor jsem objevil přednedávnem díky nabídce na sepsání recenze k vydání chystaného počinu Black Serpent Risinga následně poté zařazení do line-upu chystaného mini-tour Noc Besov. Inu, jsem vskutku moc rád, že se tak stalo, neboť Balforjsou pro člověka jako já povinností a navíc Thorgeir se neobklopil žádnými nezkušenými blbečky hrajícími si na bleg metály, ale lidmi pocházejícími ze zvučných jmen tamní scény (především Khors, Raventale a další, proto pro mě povinnost). Tito souputníci se k vrchnímu kapelníkovi připojili v roce 2013 – 2014, aby zplodili album poukazující na jméno Balfor ve zcela jiném světle a nabízející i možnost zviditelnění této formace. Proč tomu tak je, je snad všem jasné. Black Serpent Rising je prvotřídní materiál splňující nejtvrdší kritéria.
Black Serpent Rising je oproti dvěma deskám staršího vydání albem různorodějším, neboť se zde jasně rozrostla paleta používaného výraziva, jako například krásně čisté hluboké vokály, tvořící jakousi vážně melancholickou auru, působící jako protiklad k bojovné agresi (Among the Fallen Ones). Ke slyšení jsou i heroické sbory a refrény s jasným tahem na branku s jistou dávkou chytlavosti (Serpents of the Black Sun) nebo ženské čarovné zpěvy. Zda kapela tyto vlivy vtěsnala do svých skladeb s cílem otevřít se širšímu publiku, nebo to prostě v ten moment takto cítila, netuším, někdo možná Balfor za tento čin odsoudí jako za trestný čin, avšak tato snaha otevřít se vlivům zvenčí a nebýt za každou cenu ortodoxní opravdu funguje

Produkce se také pročistila, disponuje jistou dávkou blyštivé čitelnosti, díky níž nejen, že vynikají všechny nástroje a poměrně propracované aranže či šikovné skládání jednotlivých motivů na sebe, ale také jednoduše řečeno drtí kosti, jako kdyby do vás barbaři bušili svými válečnými kladivy. Tím, co album povyšuje nad dřívější počiny Balfor, jsou také zajímavější riffové stěny nebo pestřejší a hravější bicí. Khaoth (Khors) je mým oblíbencem, jeho hru mám velmi rád pro hravost, pestrost v detailech jdoucí ruku v ruce s agresivním tahem na branku. Jeho působení v řadách skupiny muziku Balfor činí mnohem přitažlivější. Kompozice jsou pod hutně naboomovanými kytarovými řeznými ranami podbarvené basovými party, krásně odpovídajícími Khaothovi udávajícímu válečný rytmus k pochodu a díky skvělému zvuku si můžete Athamase (Raventale) nejednou vychutnat a užívat si to, jak se jednotlivé nástroje škádlí.
Nechci, aby recenze dávala najevo, že se kapela pochlapila pouze na technické rovině či v kompoziční pestrosti. To, co recenzované album činí kompletním, je silná pohanská atmosféra, velmi typická pro ukrajinské smečky. Balfor sází na skromnou epičnost a hymničnost, skladby vdechnou do vašich uší závan jakéhosi pocitu povzbuzení a naplnění energií, pozitivní energií. Slovo skromnou jsem vměstnal do věty s jistým úmyslem, protože Balfor se obloukem vyhnuli kýčovitému pojetí soundu a tyto pasáže, mnou označené za epičtější a hymničtější, vás nenápadně pohltí jen v určitých momentech, kdy má podle muzikantů dojít k jakémusi vyvrcholení motivu či celé skladby.
Ukrajinci s těmito povznášejícími se momenty neplýtvají, a tak vás čeká i slušně syrové řezání do nástrojů s tu a tam v pozadí se skrývajícími vlivy především kultovních Khors, vyskytujících se v Black Serpent Rising poměrně dost, ale určitě to není ke škodě věci, v tomto případě mají Balfor svůj výraz. Zde se však na druhou stranu vyskytuje do oka bijící kritická tendence, nenechávající mě v době psaní článku v klidu. Dnešní doba nabízí mnoho kapel, a to i ze země původu Balfor. Leč smečka brázdí bohaté vody způsobem sobě vlastním, v konkurenci vyskytující se na Ukrajině, navíc s tamní kvalitou, se mnohým nebude Black Serpent Rising jevit až tak výživně nebo neohraně, ale především rozhodne výsledný vkus jednotlivce, že?

Balfor po sedmi letech s novou sestavou a novou plackou vcelku působí dojmem nové kapely, leč rukopis aplikovaný na deskách Barbarian Blood a Волки севера je pořád patrný. Jedná se však o přitažlivější, zajímavější a hlavně aranžersky vábnější počin mířící k vyšším cílům, než tomu bylo u alb předchozích. A stejně tak, jako v mém případě, si Black Serpent Rising najde mnoho nových příznivců, začínajících právě na této desce. A když pomineme pro Ukrajinu až příliš typický zvolený rukopis, díky němuž se Balfor zařazují mezi kvalitu temní scény, ale vesměs nijak nevybočující, se jedná o krok správným směrem. Jsem zvědavý na koncertní kondici Balfor, o níž se každý bude moci přesvědčit na Noci Besov.
Tracklist:
1. Serpents of the Black Sun
2. Dawn of Savage
3. Unbounded Wrath of Venom
4. Heralds of the Fall
5. Among the Fallen Ones
6. Wolfbreed
7. A Vulture’s Spell
8. Crimson Stronghold
Sestava:
Thorgeir – vokály, kytara
Athamas – basa, vokály
Khaoth – bicí, perkuse
Astaroth Merc – kytara
Žánr: barbarian/pagan black metal
Země původu: Ukrajina
Label: Drakkar Productions
Hodnocení: 7,8/10


čtvrtek 26. ledna 2017

Fatal Flesh Fest vol.23



Myslím si, že nemá cenu pořád dokola představovat tuto v Brně již tradiční akci, která je dítětem řezníků z okolí Brna – Fatality. Každý z okolí Brna ví, kdo ne, může kdykoliv okusit sám na vlastní kůži. V pořadí 23. ročník především sliboval něco, co jsem nečekal, že by vůbec někdy na této akci mohlo přijít. Z temných vod pekelných totiž připluli zlí bubáci Kraake, neustále unikající mé přítomnosti (na Eternal Hate Festivalu jsem holt kvůli kolonám přijel pozdě a koncert propásnul), tudíž jsem měl více než pádný důvod už ani nevím po kolikáté navštívit Fatal Flesh Fest. Mimochodem, zahrát měli i Pergamen, které ale postihl problém, díky němuž nemohli přijet, což mě mrzelo i přes fakt, že jsem je nedávno spatřil v Black Diamondu (Pagan Black Night). Nevadí, FFF je i tak sázka na jistotu pro různorodé osazenstvo.
Při našem příchodu zhruba kolem půl osmé servírovali dosti prázdnému Brooklynu svoji porci ostré muziky Scars of the Insane, kteří šli upřímně mimo mě. To však neznamená, že byl jejich set špatný, to vůbec. Energický hardcore, občas připomínající Hatebreed či dokonce Fear Factory, nic extra, ale jako první banda posloužili dobře, škoda jen nízkého počtu návštěvníků v klubu, nějaké to pogo by koncert ozdobilo, protože to nějakou tu energii a spád mělo.
Druzí vystoupili deathoví hrobníci Fatality, což mě zarazilo, netušil jsem totiž, že mají pořádající aktéři spustit svůj vraždící stroj tak brzy (kdyby nebylo hned v úvodu upozornění od kámoše, ani bych tento podstatný fakt nezaznamenal). Co psát o skupině, o které bych mohl napsat knihu dle počtu jejich navštívených koncertů? Zabíjačky Fatality jsou jako přes kopírák vzájemně stejné (myšleno v dobrém), vždy předvedou kvalitní bezchybný koncert, proto jde poznat, že Fatality ví, jak chtějí znít, co očekávají a že jsou to holt zkušení harcovníci jdoucí na jistotu. Často si kladu otázku, jestli vůbec umí zahrát špatně. Satan opět předvedl svoji tradiční zběsilost a povolil uzdu svému showmanství, kdy si s přehledem kráčel mezi hrozícími a pařícími fanoušky, občasně jim propůjčil mikrák a některé části skladeb odgrowloval od stolů. Jen mě překvapil nový člen obsluhující basu, nezaznamenal jsem změnu na tomto postu, ale dojem to určitě nezkazilo, tedy krom toho, že jsem zvyklý na ty samé tváře uvnitř řad Fatality a že změny v sestavách nemám rád, ale kdo ano, že?
Druhá smečka ze Sušic však kvality předešlého běsnění nedosáhla. Mortifilia se vytasila s melodičtěji pojatým death metalem, ale na Amon Amarth se nehrálo, ze smečky rozhodně páchla Amerika. Skupina mnou však nepohnula, výstup kapely se obloukem míjel účinkem. Postrádal razanci a agresi, která hlavy všech stínala při kuchání střev smečkou Fatality. Ale osobně to, že mě některá z kapel nezaujme, vůbec nevadí, alespoň mám čas na oddych, hehe.
F.O.B také nejsou ničím, co bych v běžných dnech poslouchal, ale naživo jsem měl už vícekrát tu čest a tak moc dobře vím, že pánové z Tábora zní opravdu nadupaně. Koncert jsem sice proseděl, ale i tak do mé hrudi bušila metalcorová energie, jdoucí ruku v ruce s hitovou chytlavostí a až deathcore postupy. Málem jsem nepoznal frontmana, který shodil své luxusní dready, ale jeho hrdlo je tak specifické, a to i přes velký počet podobných pěvců, že jej nešlo nepoznat po soundové stránce.
Teď k tomu hlavnímu, tedy ke zlu, temnotě a severským samotám. Kraake jsou uznávanou black metalovou smečkou v rámci českého undergroundu, leč nepatří k hlavním představitelům, v jejímž čele momentálně stojí samotný Fjord, vzývající severské božstva. Kapelu sleduji dlouhý čas, ale nyní se jednalo o mou premiéru, která se stoprocentně zdařila a já neodcházel zklamán. Smečka má za sebou vydání vcelku kladně přijaté fošny Fram, ze které se hrálo a vězte, že se jednalo o uhrančivý zážitek, nijak nebořící hranice žánru, ale uctívající jeho základy. Rubanice, znějící jako ostré horské vichry, proháněly točící se vrtule běsnících oddaných přisluhovačů a pár motajících se opilců, tyto sypanice však nahrazovaly utahanější temnější zvukové hradby, povyšující atmosféru ještě do mocnějších sfér, do sfér, v nichž jste se mohli dotknout samotných božstev severu, které frontman kapely oslavoval (líbí se mi výraz Kraake, tedy kontrast mezi syrovu agresí a severskou melancholií). Pokud pominu místy možná trošku utlumenější vokál, jednalo se o intenzivní koncert, potěšující ne jen mou existenci, dlouhodobě prahnoucí po pořádné black metalové smršti. Dostal jsem ji a byl uspokojen!



Autor videa: Bořek Astaroth Klíma
Poslední Self Destruct jsem upřímně nepochopil. Křesťanský grind (?) mě iritoval ne jen svou jednotvárností a nezajímavostí. Ne, tohle nešlo, plný zážitků z předchozích Kraake jsem se snažil spíše momentální dění na pódiu ignorovat, neboť tohle mi opravdu nebylo po chuti. Nejsem grindař, možná to bylo tím, ale zažil jsem i z tohoto žánru mnohem výživnější sebranky, co dokázaly zaujmout i mě.
Inu, i když jsem došel převážně kvůli Kraake, kteří navíc nemohli přidat přídavek kvůli nedostatku času (uteklo to moc rychle), jsem opravdu rád za svou účast, protože k vynikajícím Kraake jsem dostal do držky ostrým deathem od Fatality a další ránu mi zasadila velmi příjemná atmosféra, tvořená nakonec počtem lidí tak akorát, zachraňujícím celý večer před naprostou pohromou, protože bez pořádného davu metalových magorů to přece nejde!
Line-up:
Fatality
Scars of the Insane
Kraake
Mortifilia
F.O.B
Self Destruct
Místo konání: RC Brooklyn – Brno

pondělí 16. ledna 2017

Runenwatch zveřejnili novou skladbu z chystané desky




Němečtí Runenwatch v několika příštích týdnech vydají své nové album pojmenované Der Süddeutschen a nyní nabízejí k poslechu novou skladbu, kterou si můžete přehrát na tomto odkaze. Píseň se jmenuje Gewaltiger Gott a opět představuje kapelu v old schoolovém raw kovovém kabátě. Der Süddeutschen  vyjde dva roky po poslední řadovce Des Goden Werk. 

Novinky u Empty


Španělská black metalová formace Empty hlásí první aktivity a novinky v roce 2017. Tak především proběhly menší změny v sestavě kapely. Do řad smečky nastoupil kytarista Mr. Pandemic (Akouphenom), a k pozici baskytaristy byl pozván dlouhodobý přítel Empty Nemac (Amnion, Cryptic Wanderings). Za bicí baterií bude bicman Th., který jako jediný z koncertních muzikantů zůstává nadále. Koncertní hráči doplní trio tvořící kapelu - Orgalla (kytara), Drizzta (vokály, basa - nyní na koncertech pouze vokály), Vantha (kytara, vokály). 

Empty v novém složení oznamují první pódiové aktivity pro tento rok. Je naleznete pod textem. 

Up coming shows:
4/03/2017 -REMATE FEST(Pegalajar,Jaén/SPAIN)
18/03/2017 - Luciferian Soiety stockholm/Sweden
28/10/2017 - SATAN'S UNHOLY ABOMINATION FESTIVAL 5 (MARYLAND. USA )

úterý 3. ledna 2017

Impaled Nazarene přijdou s novým EP



Finští legendární Impaled Nazarene hlásí nový materiál. Pozor, nejedná se o plnohodnotné album, ale o EP, které vyjde jako LP. Bude se jmenovat Morbid Fate a vydají ho Osmose Productions 4. března. Na straně A se bude nacházet titulní nový song, na straně B cover Riding with the Driver od Motörhead. Níže si můžete prohlédnout přebal novinky.